Historie obce Senice na Hané [ Historie (archivní dokument) ]

Senice na Hané je název obce, který se poprvé - ve tvaru Scennicze - objevuje v zakládací listině kláštera Hradisko u Olomouce v roce 1078. Klášter, zasvěcený sv. Štěpánovi Prvomučedníkovi, založil bratr tehdejšího českého knížete Vratislava II. olomoucký údělný kníže Ota I. Sličný s manželkou Eufemií jako rodinnou knížecí fundaci. Při této příležitosti byla sepsána zakládací listina, která nese datum 3. února 1078. V ní jsou vyjmenovány skupiny vsí a Malé Hané, které dostal klášter od svých zakladatelů jako věno. Mezi nimi je uvedena i Senice s jedním lánem polí. Tato zakládací listina, dochovaná pouze v opisech z 18. století, je považována za nejstarší známou listinu v českých zemích.

Archeologické nálezy však dokládají existenci osídlení v dnešní obci a jejím okolí již na konci 3. tis. před n.l. V 11. století tedy patřila část Senice klášteru Hradisko, zbývající část, rozdělena na několik dílů, patřila různým majitelům, kteří se v důsledku dědictví či prodeje často měnili. Ve 2. polovině 14. století patřila část vsi pánům z Kunštátu. Dodnes žije v povědomí starousedlíků dcera Smila z Kunštátu Eliška, která díl Senice zdědila v 1. pol. 15. století. Vlastnila také tvrz Lysov u Seničky a odtud podél potoka jezdila každou neděli do Senice do kostela. A tak podle pověsti Eliščina stezka nikdy nezarostla travou.




Po dobu více než jednoho století prameny o Senici mlčí a první torzovité zmínky se objevují až od druhé poloviny 13. století. Většina Senice patřila původně vladykům ze Senice, později i vladykům z blízkého okolí, malý díl zůstával majetkem hradišťského kláštera a svůj podíl, byť malý, zde měla už i olomoucká kapitula. V průběhu 14. století se Senice stala přirozeným centrem celé přilehlé oblasti. Bylo to dáno zejména tím, že zde existoval farní kostel, jehož existenci dokládá zápis v olomouckém nekrologiu z roku 1333 o úmrtí senického faráře. Čtyři senické dvory jsou poprvé zmiňovány v letech 1340, 1342, 1355 a 1358 je v pramenech rovněž poprvé uveden senický mlýn a také krčma.


Od počátku 16. století až do r. 1848 patřila Senice s výjimkou malé části patřící stále hradišťskému klášteru, olomoucké kapitule.Olomoucká metropolitní kapitula u sv. Václava byla po olomouckém biskupství druhým největším vlastníkem půdy v okolí Olomouce.




Třicetiletá válka:

Každá válka, nejen třicetiletá, přinášela národu strádání a utrpení. Přesto se toto období pro Senici stalo jednou ze slavných kapitol její historie. Švédská armáda obsadila Olomouc 14. června 1642 a učinila z ní základnu své moci. Z Olomouce podnikali Švédové kratší i delší výlety do okolí s cílem podmanit si obyvatelstvo měst i vesnic a zajistit si zásoby. Podařilo se jim dobýt Litovel i Uničov, Senice se jim však ubránila. Její obyvatelé se totiž na obecní hromadě usnesli, že se Švédům nepoddají a budou se bránit do posledního muže. Proto opevnili vesnici náspy a baštami, přičemž zřejmě vhodně využili toho, že Senice byla tehdy z velké části uzavřena stodolami a zídkami na konci zahrad a opatřili si zbraně. Senice se totiž nestala žádnou pevností a bylo nemyslitelné stavět bašty a valy v době, kdy už byli Švédové v Olomouci a Litovli. Traduje se, že Seničtí drželi na okolních vyvýšeninách hlídky, které varovaly před blížícím se nepřítelem, a na domluvené znamení se i ti, kteří pracovali na polích, vraceli i s dobytkem do vsi. Do bojů prý i po boku mužů zasahovaly i ženy, které vařily řídkou kaši a vařící ji lily na útočící Švédy.

Nejstarší informací o počtu usedlostí v Senici přináší již zmíněná listina z roku 1603. Tehdy bylo v Senici zaznamenáno celkem 72 usedlostí, jejichž majitelem byla olomoucká kapitula, a dalších 5 patřilo hradišťskému klášteru.




Živelné pohromy:

První zprávu o velkém ohni zaznamenaly prameny v roce 1654. Není v nich poznamenán rozsah škod, nýbrž pouze to, že vyhořel kostel, z něhož zůstala zachována jen věž. Skutečnost, že senický kostel lehl popelem, zároveň znamenala, že celé půlstoletí zůstali seničtí bez vlastního svatostánku, neboť nový kostel byl postaven až v letech 1704 - 1705.

V roce 1769 navštívil Senici opět červený kohout a způsobil značné škody. Sotva se obec vzpamatovala z nejhoršího, vypukl 15. července 1771 oheň znovu. Tenkrát to bylo v chalupě č. 84 a popelem lehlo 25 selských a 12 čtvrlánových gruntů, 10 chalup, kostel s farou, obecní hospoda , "školka" i dvě pastoušky. Oheň byl tak velký, že " i zvonek nad kostelem se rozpustil ". Aby byly následky dalších případných požárů co nejmenší, vybavila se obec potřebným hasičským nářadím, k němuž začátkem 19. století patřilo 75 žebříků, tři háky a dokonce 6 ručních stříkaček. Další požár byl zaznamenán až v roce 1828, kdy vyhořela kovárna, o rok později lehlo popelem pět domů, v roce 1841 zničil oheň čtyři domy a obě pastoušky a v roce 1843 sedm domů. Kromě ohně i Senici ohrožovali potopy. Další ránu již tak těžce zkoušené vesnici zasadila příroda. V letech 1770 a 1771 bylo takové mokro, že některá pole připomínala rybník a místo obilí na nich rostlo rákosí. K největší potopě došlo 27. září 1799, kdy přišla " veliká voda, která mnoho škody nadělala, že ji žádný nepamatuje", je poznamenáno v pamětní knize č. 4. V roce 1834 poškodila vichřice plechovou střechu senického kostela. Senici se nevyhnuly ani nejrůznější epidemie. K nejrozsáhlejším z nich patřila cholera, která poprvé v roce 1832 a vyžádala si 22 životů. v roce 1836 jí podlehlo 16 osob, o rok později 7 a v roce 1849 25.




Kostel sv. Maří Magdaleny:


Senická farnost patří k nejstarším na Moravě, není ovšem známo, kdy a kým byl kostel s farou založen. Vznikl před rokem 1333, neboť k tomuto roku je v nekrologiu olomoucké kapituly zaznamenáno 40 grošů roční činže po zemřelém senickém faráři Janovi. V literatuře se někdy, ovšem bez udání pramene, uvádí jako první zmínka o senickém kostele dokonce již rok 1263. Starý senický kostel v roce 1654 vyhořel a zůstala pouze kostelní věž. Po provizoriu trvajícím celé půl století, byl v letech 1704-1705 postaven v Senici nový kostel. Kostel i fara byly značně poškozeny požáry v letech 1769 a 1771.

V roce 1772 byl opraven kostel a postavena nová fara. Obraz sv. Maří Magdaleny pro hlavní oltář namaloval olomoucký malíř Josef Pilz v roce 1794. Vzdělání bylo po celá staletí považováno zejména pro život na venkově za věc zcela zbytečnou a nepotřebnou.


Ani Senice nabyla v tomto případě výjimkou. I když přímo v místě existovala fara a lze předpokládat, že se faráři pokoušeli položit základy vzdělání, není divu, že prameny o senické škole dlouho mlčí. První a na dlouhou dobu i poslední zmínka o senické škole pochází až z roku 1680, budova "staré školy" byla postavena v r. 1876. Dnes má obec dvě školní budovy, od 5. ročníku i pro děti z okolních vesnic a moderní budovu mateřské školky.




Nové poměry na vesnici:

Zrušení poddanství patentem z roku 1848 přineslo změny také do života Senice. Obec již nebyla rozdělena na jednotlivé díly a vrchnost nahradilo volené obecní představenstvo v čele se starostou. Pro Senici přinesl rok 1848 vedle celkového uvolnění z dosavadních středověkých pout dvě hlavní změny, které nemohlo zrušit ani následující desetileté období bachovského absolutizmu. První z nich spočívala v hospodářské a sociální oblasti, druhá pak v prosazení některých demokratických nebo alespoň modernějších zásad ve státní správě a samosprávě. Dosavadní kapitulní vrchnost totiž nahradilo volené obecní představenstvo a státní politická, soudní a finanční správa. Navenek se to projevilo v roce 1850, kdy v místním chrámu Páně složili po mši svaté slavnostní přísahu tentokrát již volený starosta a tři radní. Senice patřila zcela nesporně k největším venkovským obcím litovelského soudního okresu, a to rozlohou katastru i počtem obyvatel. Měla totiž v roce 1850 1072 obyvatel, takže se v tomto směru zařadila hned za město Litovel ( to mělo tehdy 2646 obyvatel ).

Senice byla tehdy obcí výhradně českou, protože k německé národnosti se zde tehdy hlásilo jen pět osob. Byla to také podle dobové situace ves jednoznačně katolická, protože k jinověrcům patřili jenom 4 zdejší židé. Nedlouho před první světovou válkou se objevil v obci námět, zda by Senice neměla požádat o uznání statutu městyse, tj. městečka , ale vše zůstalo jenom u návrhu. Několik desetiletí po roce 1848 probíhal život v Senici jako v typické hanácké vesnici podle tradičního rytmu, daného jednak životním během jednotlivců i jejich rodin, jednak ročním koloběhem přírody a od toho odvozeného cyklu zemědělských prací s vyvrcholením ve žních a podzimní sklizni. Vzhledem k obtížnému získávání obživy s dřinou od východu do západu slunce zaměstnávaly vesničany mnohem více každodenní starosti, odvislé do značné míry od počasí a vůbec rozmarů přírody. Nejhorší byly rovněž přírodní a živelné katastrofy - a ty si Senice zažila v míře vrchovaté.




Zemědělství a živnosti:

Vzhledem k tradici, velikosti senického katastru a poloze v jedné z nejúrodnějších částí Hané mělo v této obci i nadále rozhodující postavení zemědělství. Svědčily o tom nejlépe údaje z roku 1900, kdy bylo z celkového rozsahu obecného katastru ve výši 1108 hektarů hospodářky využíváno 1067 hektarů. V Senici a v okolních obcích se říkávalo, že zde vzejde na jaře i pometlo, které někdo zarazil do země. Senice sice ležela v typické hanácké zemědělské rovině, ale na rozdíl od jiných vesnic tohoto typu se jí dostalo dobrého silničního a později i železničního spojení a nakonec ještě před první světovou válkou elektrifikace, která přinesla mnoho nového do domácnosti i hospodaření. K obecnému prospěchu sloužila v letech 1851 - 1852 nově postavená hlavní silnice i s mostem přes Blatu z Litovle do Prostějova. Z železnice to byla nejdříve lokální dráha z Olomouce přes Příkazy do Senice a odtud přes Kostelec na Hané do Prostějova, která byla slavnostně otevřena 1. června 1883. Na ni byla na začátku první světové války v roce 1914 napojena i trať od Červenky a Litovle přes Cholinu do Senice. Tato výhodná dopravní pozice přispěla i tomu, že právě v Senici zakotvily větší živnosti a nakonec i významná továrna. Ze střediskových institucí je třeba vedle nádraží zmínit také poštu (1900). Opravdu mimořádné postavení měla Senice při prosazování zemědělského družstevnictví. Senice byla totiž třetí obcí na Moravě a spolu s Cholinou, první na Litovelsku, kde byla v roce 1895 založena družstevní mlékárna. Mlékárna byla původně umístěna v budově staré školy, ale po sedmi letech mohla pokračovat v provozu ve vlastní účelové budově. Jeden čas před válkou se dokonce uvažovalo o Senici jako o jedné z obcí, kde by mohl vzniknout nový cukrovar, ale tato myšlenka brzy zapadla.

Jako největší a nejvýznamnější průmyslový závod se v průběhu let projevila senická výroba na stroje a zařízení pro mlýny a sladovny Leopolda Kašpara. Počátek jeho podnikání v Senici není úplně jasný, podle jedné zprávy se tak stalo již v roce 1894. Tehdy si Kašpar pronajal nevyužité chlévy hostince "Na Baště" a začal s manželkou a jedním ručně poháněným soustruhem výrobu. Již v roce 1900 však Kašpar koupil pozemek u senického nádraží a postavil zde první tovární objekt, přízemní protáhlou budovu s lokomobilou, provozem a kanceláří. Jeden ze senických kronikářů ještě po šedesáti letech uznával:" ano, přece jen kapitalismus svým příchodem na tuto dědinu znamenal začátek pokroku." Ještě do začátku války se továrna rozrostla o další objekty, zejména v roce 1912 o slévárnu, vodárnu a kotelnu se strojovnou.

Z dalších živností máme k dispozici poměrně podrobný popis stavu z roku 1911. Vedle již jmenovaných je třeba na prvním místě uvést cihelnu Petra Havlíčka, která však ještě před první světovou válkou zanikla, a také mlýn Františka Krále, který měl daleko delší trvání. Z řemesel bylo ve vesnici usazeno šest obuvníků, dva krejčí, čtyři řezníci, dva pekaři, tři stoláři, dva koláři a stejně tak sedláři, jenom jeden kovář, ale tři zámečníci ( včetně strojníka ), klempíř, knihař a holič. Bylo zde celkem sedm hostinců včetně obecního, pět obchodníků smíšeným zbožím, dva kramáři, tři obchodníci zemědělskými produkty, dva dřevem a uhlím, jeden pleteným zbožím, čtyři osoby se zabývaly příležitostným prodejem cementu, pečiva, knih a kalendářů.




Společenský život a kultura:

Senický hasičský spolek vznikl relativně dosti pozdě, a sice roku 1893, ale patřil potom v obci k nejstabilnější. Od roku 1908 to byla tělocvičná jednota Sokol, která již v roce 1910 uspořádala první veřejné cvičení a někteří členové se zúčastnili v roce 1912 všesokolského sletu v Praze. Aktivní, tentokrát katolicky orientovaný spolek, venkovská Omladina, vznikl v obci pod patronací zdejší fary v roce 1909 a jeho původní součástí byla také skupina cvičících Orlů, která se po roce 1918 osamostatnila jako tělocvičná jednota Orel s vlastní Orlovnou.

V roce 1898 bylo v senické škole celkem 177 žáků. Senická fara s jedním farářem a někdy i dvěma kaplany pečovala o náboženský život také pro sousední Seničku a Loučany. S církví byla v té době spojena i většina slavností a jiných veřejných i soukromých událostí v obci. K největším slavnostem patřila tzv. generální vizitace olomouckého arcibiskupa v Senici v roce 1858, opakovaná potom až po mnoha letech v roce 1903, ale zejména byla " velká radost " dopřána senickým občanům a dětem 31. srpna 1887, když mohli na katastru obce, vlastně jen při průjezdu vlaku na nádraží pozdravit " Jeho apoštolské Veličenstvo, nejmilostivějšího zeměpána Císaře a Krále Františka Josefa I., když ubíral se k velkým vojenským cvičením u Konice ".



Za první republiky a okupace ( 1918 - 1945 )

I když vznik Československa znamenal všeobecně další krok k demokracii i k principům moderního světa s jeho klady i negativy, v zemědělských a českých obcích podobného typu jako Senice způsobil spíše jen menší a postupné změny. Sociální struktura vesnice zůstávala téměř neměnná, přibylo jen více rodin a osob, jejichž obživa byla závislá na nezemědělských hospodářských aktivitách. Nezměnilo se nic podstatného ani v počtu obyvatel v obci, který sice stabilně, ale jen postupně rostl na 1485 osob a 350 domácností v 268 obytných domech ( a 6 nebytových ) v roce 1930. I přesto si Senice v tomto směru udržela první místo mezi vesnicemi litovelského soudního okresu ( druhé bylo Náklo ). Senice zůstala obcí čistě českou, takže v roce 1930 zde nebyl ani jeden Němec a jenom 20 osob jiné národnosti, resp. cizí státní příslušnosti.




Hospodářské a sociální poměry:

Senice patřila i po roce 1918 k nejvyspělejším hanáckým zemědělským a částečně i průmyslovým obcím. Když bylo v roce 1930 provedeno " zemědělské sčítání ", bylo zjištěno, že v Senici je na největší ploše 246 hektarů pěstován ječmen a na 203 ha cukrovka, následovaly brambory se 118, žito se 115 a pšenice s 88 ha, vedle toho pak 109 ha jetele.V roce 1927 byla ve vesnici rozšířena nejdůležitější silnice Z Litovle do Prostějova a zároveň byla zahájena stavba nové silniční spojky směrem k Olomouci, která se na jihu napojovala na cestu od Příkaz k Vojnicím. V roce 1928 bylo v obci jedno osobní auto a dvě auta dodávková.




Spolkový a kulturní život:

Rozdíly mezi dvěma tělocvičnými organizacemi se vedle jiných střetů projevily např. i v roce 1929, když Senicí 16. června projížděl na cestě po Moravě od Litovle k Prostějovu prezident T. G. Masaryk. Jestliže Sokolové se všemi ostatními občany a žáky školy očekávaly průjezd prezidenta před památníkem osvobození, Orlové se postavili zvlášť před svoji Orlovnu. V roce 1934 měl senický Orel celkem 243 členů a Sokol 115 členů. Aktivní spolek dobrovolných hasičů získal za pomoci obce v roce 1930 novou motorovou stříkačku.

Zřejmě největší meziválečnou slavností v Senici bylo odhalení pomníku Antonína Švehly a pamětní desky J. V. Pavelky v roce 1936.

Padesáté výročí nové školní budovy v roce 1928 bylo doprovázeno i v tomto smyslu vlastně prvním setkáním senických rodáků. Budova školy nestačila rostoucím potřebám, takže v roce 1935 musela být jedna třída umístěna v budově staré školy a zároveň byla připravována stavby nového vzdělávacího stánku. K realizaci došlo až za okupace a bylo tomu tak i proto, že okresní úřad v Litovli v roce 1938 neschválil návrh, aby byla v Senici zřízena i škola měšťanská.

V oblasti kultury bylo velkou změnou nejdříve zavedení rozhlasu ( po roce 1923 ), ale zejména filmů. V roce 1926 bylo v Senici šest rádiových přijímačů ( tzv. krystalek a lampovek ). První, ještě němý film, byl v Senici promítán relativně brzy, již v roce 1927, kdy získal příslušnou licenci senický Orel. K opravdovému rozkvětu tohoto umění došlo až se zvukovým filmem, který byl promítán v senickém orelském kině Edison 2. února 1931. Většina spolků se tehdy prezentovala také amatérskými divadelními představeními a o propagaci senických hudebníků, mj. i v rozhlase, se zasloužila dechová hudba kapelníka a varhaníka Jindřicha Smětáka.
Podle knihovnického zákona byla po roce 1918 i v Senici zřízena obecní knihovna, a to v prvním patře obecního hostince. V prvních měsících roku 1938 postihla i senické zemědělce epidemie slintavky a kulhavky skotu - a ani objevení polární záře na noční obloze v té době nevěstilo nic dobrého.




Nacistická okupace:

Obyvatelé jednoznačně české Senice byli stejně jako v jiných obcích tohoto typu v protektorátě Čechy a Morava zbaveni všech politických práv a svobod, politických stran i nejdůležitějších spolků, jako byl v tomto případě v roce 1941 zakázaný Sokol a po něm také Orel. Kontrola stíhala kontrolu, porážky prasat a mletí obilí podléhaly schválení, byly zapečetěny domácí šrotovníky a máselnice. Status Senice jako výhradně české vesnice byl podstatným způsobem narušen a změněn v roce 1942. Tehdy ji totiž postihl první vážný krok v rámci dalekosáhlého plánu germanizace a přetnutí Hané německým osídlením od severu až na jih Moravy. V Senici se totiž najednou objevila celá skupina německých přesídleneckých rodin z Dobrudže ( jinde zase šlo o rodiny z Besarábie a Bukoviny ), kterým bylo přiděleno několik strategicky důležitých a nucenou správou postižených selských statků. I když šlo jen o pět německých rodin, vzhledem k velkému počtu dětí to bylo přes třicet osob, takže se takto zrodilo ono pověstné "germanizační jádro". Nešlo však jen o nasazenou skupinku, problém germanizace byl mnohem širší. V roce 1943 měly být z rasových důvodů odeslány do koncentračního tábora i dvě v místě usazené cikánské rodiny.

I když to nebyla přímá zásluha režimu, přece jen období druhé světové války neznamenalo pro Senici jenom úpadek. Z hospodářského hlediska totiž došlo k obnově výrobní činnosti ve zdejší továrně. I když šlo určitě o vliv "válečné potřeby", koupil objekty bývalého závodu na mlýnské stroje český podnikatel z Prahy Josef Foglar. Ten však změnil sortiment a začal vyrábět zemědělské valníky s gumovými pneumatikami na kolech. I v nepříznivých podmínkách války dosáhl svého a rozvinul v Senici poměrně rozsáhlou výrobu, která představovala 4 - 10 stále žádanějších vlečných vozů týdně.

Z hlediska odboje je nutno zmínit v prvé řadě ty, kteří odešli bojovat se zbraní v ruce do zahraničí. Byli to vedle dalších ( B. Eliáš, J. Kvapilík, F. Martínek ) letci Florian Pytlíček a Josef Tichý, kteří bojovali v Anglii, a také František Vrzal, který byl zraněn v boji u Sokolova a zřejmě zemřel v nemocnici v Charkově. Koncem září 1941 byl u Hodonína dopaden senický rodák, parašutista ze Sovětského svazu Josef Vodička. Vodička byl odsouzen 22. prosince 1941 v Brně k trestu smrti a 7. května 1942 popraven kulometnou salvou v koncentračním táboře Mauthausen. Válka v konkrétní podobě se v Senici hlásila od června 1944 nejdříve přelety svazků spojeneckých letadel a potom od konce listopadu prvními transporty utečenců z východních zemí. Nejvíce se však seničtí potěšili, když v noci 19. dubna zmizeli z vesnice němečtí přistěhovalci z Dobrudže. Do frontového pásma se dostala Senice až 28. dubna 1945, když přes vesnici začaly ustupovat již demoralizované jednotky německého, ale také maďarského vojska. K přímému boji v prostoru Senice došlo 8. května 1945, kdy sice jedna německá jednotka kapitulovala a v polích zničila několik vlastních tanků, ale ostatní se nevzdávali, takže sovětská letadla několikrát v tento den bombardovala v obci umístěné dělostřelecké a další německé jednotky. Protože šlo o tříštivé i zápalné pumy, bylo několik domů poměrně dost poškozeno a další byli poškozeny ohněm.




Správní vývoj a veřejný život:

Z hlediska územně správního se nic vážného řadu let nedělo, pomineme-li dočasnou existenci Olomouckého kraje (1949-1960), teprve v roce 1960 byla podstatná část Litovelska a s ním i Senice připojena ke zvětšenému okresu Olomouc a tím k Severomoravskému kraji. V Senici bylo tehdy při sčítání napočítáno 1349 osob, z toho 644 mužů a 705 žen. Zároveň byla tehdy zahájena integrace obcí, která se již v roce 1960 projevila připojením Odrlic k Seničce a zejména potom v roce 1974, kdy obě tyto vesnice byly přičleněny jako místní části k Senici. Tento proces byl dovršen v roce 1980 připojením dalších dříve samostatných obcí Cakova a Vilémova. V roce 1980, dosáhl počet obyvatel v celé integrované obci čísla 2076, z čehož na vlastní Senici připadalo 1274 obyvatel, 339 domů a 454 bytů. Když byl v roce 1982 přijat zákon o systému střediskových obcí, byla do této kategorie zařazena i Senice. Protože šlo o spojení spíše administrativní, někdy dokonce nechtěné, část obcí se po roce 1989 opět osamostatnila. Spolkový život byl po únoru 1948 zjednodušen tak, že byly ponechány jenom jednotné tzv. masové organizace. Do tohoto rámce byl po tzv. očistě začleněn i Sokol, který byl určen za jedinou tělovýchovnou organizaci. V Senici tento krok znamenal velký zlom a jisté ochabnutí v činnosti, protože nová podoba Sokola nebyla přijatelná ani mnohým sokolům, tím více pak členům zdejšího silného Orla. Později - od roku 1957 byl Sokol začleněn jen jako jakási venkovská odnož do Čs. svazu tělesné výchovy a sportu.

TJ Sokol se postupem doby zařadila v Senici k nejdůležitějším organizacím, i když se její činnost v rámci tzv. základní tělesné výchovy soustředila na přípravu na veřejná vystoupení tzv. spartakiád, kdežto mládež se věnovala raději různým sportům, v tomto případě zejména házené a turistice, což se promítlo každoročně do chodecké Senické padesátky. TJ Sokol měla v Senici v roce 1980 celkem 274 členů, z toho 169 dospělých, 89 z řad žactva a jen 16 z dorostu. V letech 1984-1985 si členové Sokola postavili na svém hřišti novou klubovnu. Specifické postavení měl v obci Svazarm, který se zásluhou několika aktivních členů zaměřil vedle leteckého modelářství a střeleckého sportu zejména na motorismus, konkrétně na motokáry, jejichž závody daleko širšího významu byly uspořádány několikrát přímo v Senici, např. v roce 1974 to bylo i mistrovství republiky. V roce 1980 měl Svazarm v Senici ( včetně připojených obcí ) 194 členů. Hasičský spolek v Senici oslavil v červnu 1848 již 55. výročí svého vzniku. Tento nejstarší senický spolek měl v roce 1980 již jenom 43 členů, ale byl stále aktivní v mnoha směrech, nejen v požární ochraně; v letech 1962 až 1964 si svépomocí postavil novou hasičskou zbrojnici. K dalším, tentokrát již výrazně zájmovým organizacím, patřil Svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva a myslivecké sdružení.




Socializace vesnice i průmyslu:

Podle obecní kroniky z roku 1966 bylo zde založeno JZD dokonce již na podzim roku 1950, Když byl 25. listopadu vytvořen jeho přípravný výbor, a mělo 31 členů, ale nevstoupil sem tehdy ani jeden výkonný zemědělec, takže rozsah vložené půdy činil pouze 36 hektarů. Opravdové a životaschopné Jednotné zemědělské družstvo (JZD) zde vzniklo až v roce 1952, když do družstva na schůzi 27. března vstoupili téměř všichni místní výkonní zemědělci. Těžko posoudit, jak dalece zde zapůsobil nátlak a různá opatření režimu proti samostatným rolníkům. Soustředění dobytka z jednotlivých statků do dvou velkých kravínů bylo dokončeno v roce 1958. Tehdy obhospodařovalo senické JZD již 720 hektarů půdy a mělo 263 členů. Novinkou bylo pěstování chmele, kterému byly věnovány první 4 hektary snad již v roce 1956, ale brzy došlo k jeho rozšíření. Družstvo si také postavilo vlastní sušičku chmele, sklady a další objekty, v roce 1962 začalo přestavovat dřívější senickou mlékárnu na administrativní středisko s kuchyní a jídelnou.

V průmyslové oblasti byla hned 28. února 1948 uvalena národní správa na Foglarovu továrnu, v říjnu byl tento závod začleněn do národního podniku Karosa Vysoké Mýto a v roce 1956 do národního podniku Brandýské strojírny a slévárny (BSS) v Brandýse nad Labem. V roce 1965 vyrobila tato továrna ročně již kolem 8000 zemědělských, traktorových a automobilových nákladních přívěsů a návěsů. V roce 1980 měl odštěpný závod BSS v Senici kolem 680 pracovníků, k nimž bylo možno přičíst ještě asi 240 zaměstnanců pobočného závodu v Písečné na Jesenicku. Všechny menší výrobny a řemeslnické dílny postupně ze Senice vymizely, teprve roku 1964 sem olomoucké Kovodružstvo umístilo menší výrobu radiátorových článků, pro niž adaptovalo v roce 1967 bývalou stolárnu F. Vymazala.

V roce 1980 měla tato výrobna kolem 35 zaměstnanců. U nádraží byla již od počátku šedesátých let umístěna tzv. obalovna, tj. výrobna asfaltových směsí. Je nutno ještě připomenout, že senický katastr se v této době stal důležitým zdrojem pitné vody pro Olomouc. V letech 1981-1984 bylo v obci spotřebním družstvem Jednota postaveno poměrně velké, dvoupodlažní nákupní středisko. Také se zde podařilo vybudovat zdravotní středisko a v letech 1982-1985 si obec postavila vlastní čističku odpadních vod. V kulturní oblasti bylo největším činem postavení nového kulturního domu v letech 1960-1966. Výstavba trvala šest dlouhých let, ale občané měli potom k dispozici nejen nové širokoúhlé kino a divadelní sál, ale i další společenské prostory včetně kanceláří MNV.




Cesta k současnosti:

Radikální celospolečenské změny po listopadu 1989 se postupně začaly promítat i do života Senice. Od integrované obce Senice se totiž již v roce 1990 oddělily znovu jako samosprávné jednotky vesnice Vilémov a Senička.

Nejdalekosáhlejší změnu do života obce i jednotlivých domácností však přinesla plynofikace, která byla provedena v obci v letech 1991-1994.

Nejstarší hasičský spolek oslavil v roce 1992 již 100 let svého trvání.

Senický kostel musel být v letech 1996-1997 důkladně opraven a nově zastřešen.

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.senicenahane.cz

AKTUALIZACE: Markéta Mácová org. 56, 04.12.2002 v 14:13 hodin