Historie Kralického Sněžníku [ Historie (archivní dokument) ]

Masiv Kralického Sněžníku s nejvyšším vrcholem téhož jména (Kralický Sněžník - 1423 m) se rozkládá mezi Orlickými horami a Jeseníky. Poměrně často bývá přiřazován právě k Jeseníkům, ve skutečnosti je však samostatnou skupinou. Vrchol v minulosti nesl různá označení jako Kladský, Špiklický či Nízký, aby tak byl odlišen od ostatních Sněžníků (Schneeberg), jak dříve byly označovány též vrcholy Pradědu, Vysoké hole, Šeráku či Keprníku. Toto pohoří, po jehož hřbetech probíhá státní hranice s Polskem (původně Pruským Slezskem), patří svou rozlohou pouhých 76 km2 mezi nejmenší v ČR, avšak sklonem svahů 15o a průměrnou nadmořskou výškou 930 m se řadí na místo první. Sám Kralický Sněžník je devátým nejvyšším vrcholem severně od Alp. Skupina je rovněž rozvodným uzlem tří moří. Ze svahů pohraniční hory Klepý (1143 m), polsky příznačně zvanou Trojmorski Wierch, stékající vody do moří Baltského, Severního a Černého. Na úbočí Kralického Sněžníku pramení největší řeka Moravy - Morava.

Horské stavby na vrcholu Kralického Sněžníku mají dávnou historii, neboť obrovský lysý vrchol odjakživa přitahoval pozornost milovníků hor. Již v r. 1780 dovedl tehdejší starosta ze Starého Města pod Sněžníkem Strohm císaře Josefa II. na jeho vrchol. V r. 1871 nechala holandská princezna Marianna postavit v sedle mezi Malým a Kralickým Sněžníkem chatu Švýcárnu vedle původní švýcarské salaše z r. 1809. Salašníkem zde tehdy byl Michael Aegerther, otec Johanna Aegerthera, který na přání knížete Lichtenštejna postavil známou chatu Švýcárnu pod Pradědem, jež je dodnes v provozu. Nedlouho poté (v r. 1884) nechala postavit staroměstská sekce MSSGV (německá zkratka Moravskoslezského sudetského horského spolku) na Kralickém Sněžníku první dřevěnou vyhlídkovou pyramidu, jež však záhy padla za oběť vichrům. Významným mezníkem pro rozvoj staveb na Kralickém Sněžníku bylo zvolení zapáleného turisty a horského vůdce Hermanna Buhla v r. 1894 starostou Starého Města. Ten rychle pochopil, že rozvoji turistiky v této oblasti by napomohlo vybudování železniční přípojky z Hanušovic do Starého Města a jeho zásluhou byla nová trať 4. října 1905 otevřena. Již v r. 1906 navštívil hlavní vrchol markrabě Josef Ferdinand v doprovodu starosty Buhla.

Zatím již v r. 1881 nechala sesterská Kladská sekce MSSGV vypracovat stavební plány věže, která dostala jméno německého císaře Viléma (Kaiser Wilhelm - Turm). Stavební práce na vrcholu započaly 17. Června 1895 jen 50 metrů od hranice pod vedením stavebního mistra Emila Glessera z Kladska. Vysoká poloha a krajně nepříznivé povětrnostní podmínky umožňovaly pracovat pouze 69 - 88 dnů v roce. Přesto již 9. července 1899 byla za přítomnosti Jeho Výsosti prince Alberta Pruského a starosty Buhla věž slavnostně otevřena a předána veřejnosti k užívání. V provozu byla však jen přes letní měsíce.

S dostavbou rozhledny se dostala do popředí též myšlenka vybudování horské chaty, jejímž duchovním otcem byl jesenický notář dr. Bulla. Staroměstský občan Gustav Baldermann, který měl zkušenosti s podobnými stavbami v Alpách, vybral místo na jihovýchodním svahu ve výši 1357 m při cestě k pramenu Moravy, odkud je nádherný výhled do krajiny a v zimě navíc i ideální podmínky pro právě se rozvíjející lyžařský sport. Po vyřešení finančních záležitostí zahájil stavební mistr Robert Winter ze Starého Města 4. října 1908 stavbu na pozemku knížete Jana II. z Lichtenštejna. Ten jej pronajal spolku na 50 let za symbolických 5 korun ročně a současně souhlasil s tím, aby stavba nesla jeho jméno. Nadlesní Wiehl daroval sekci zdarma veškerý přířezový materiál v hodnotě 22 tisíc tehdejších korun a stavba se mohla zdárně rozběhnout. Časem však problémy, ať již finanční či technické, narůstaly. Přístupové cesty byly v katastrofálním stavu a platy nosičů a povozníků přesáhly stanovený rozpočet. Stavba musela být pozastavena a stavebníci Baldermann, Winter a Buhl museli tentokrát hluboce sáhnout do svých kapes, aby započaté dílo mohlo být vůbec dokončeno. Po všech nesnázích byla chata 21. července 1912 dána do provozu (obr. 3), když celkové náklady na výstavbu dosáhly 80 tisíc korun.

Z chaty byl nádherný kruhový výhled na skupinu Smrku na severu přes celý hřeben Hrubého Jeseníku s Pradědem na jihovýchodě, údolí Moravy na jihu, Niskou nížinu a Orlické hory na západě. Ze severozápadu, směrem od vrcholu, byla chata kryta vápennou omítkou, izolovanou navíc korkovými deskami v dřevěné konstrukci. Půdorys měla 22 x 12 m s výškou od základů 14,9 m. v přízemí se nacházela jídelna, dva zvláštní pokoje pro lepší hosty, hospodářské místnosti a byt hostinského. V poschodí se nalézalo 11 ložnic a v podkroví komory a společná noclehárna. Každý pokoj se samostatným vstupem byl vytápěn bohatě zdobenými kachlovými kamny a čistou pramenitou vodu zajišťoval blízký pramen Moravy. Teprve v r. 1934 byla postavena studna s obsahem 5,5 m2, aby byl s rostoucím počtem návštěvníků pokryt její zvýšený odběr.

Nová chata po dobu dvou let velice dobře prosperovala a byla turisty i lyžaři hojně využívána. S počátkem 1. světové války však nastal všeobecný útlum turistiky, takže nájemkyně Pattermanová byla dokonce nucena vrátit spolku nájemní smlouvu, přestože jí byly odpuštěn daně. Ač byl objekt hlídaný, byl během války vykraden (podruhé se tak stalo v r. 1945). Teprve po válce nový nájemce Stanzel ze Starého Města vyslal v r. 1922 starého horala a průkopníka lyžování dr. Oskara Gutwinského na pozvání barona Lea von Hausse do Vídně, aby získal nové zkušenosti, které by bylo možno využít při přestavbě chaty na horský hotel s vídeňskou kuchyní a všestrannými službami. Na originálním dovybavení chaty se mezi válkami podíleli mladí malíři K. Halleger, J. E. Karger, K. Eickoff a grafik F. Urban, kteří jako její symbol nechali k 20. výročí zahájení provozu chaty vyrobit v r. 1932 u kameníka Förstera v Opavě známou sošku bílého slona. Ta dodnes stojí na vrcholu a symbolizuje zároveň hranici Čech, Moravy a Kladska. O původ vzniku symbolu se vedou spory - různé verze připisují zásluhu na jeho vzniku již princezně Marianně, jiná skupině olomouckých či šumperských maturantů, další zase českým vojákům, kteří zde budovali v r. 1936 novou cestu.

Nový nájemce Stoppel propustil v r. 1936 vdovu Adélu Gutwinskou (její manžel zemřel, stejně jako stavitel věže E. Giesser, v r. 1931) a po záboru Sudet v r. 1938 vypracoval nový projekt přeměny chaty na hotel, jehož využití by bylo zaměřeno převážně na zimní období. V r. 1945 se všechno mění a také končí německé vlastnictví chaty. Několik dní po válce se zde scházejí dezertéři a uprchlíci, čímž začíná postupná devastace objektu. Poslední nájemkyní zde byla paní Marthe, když se zde objevili první sovětští vojáci. Chatu prohledali a personál vykázali do Seitenbergu (dnešní Strachocin v Polsku), pouze paní Marthe musela zůstat jako obsluha. Později byla vyhozena rovněž a chata byla ponechána dočasně svému osudu. Nakonec se však řece jen našly peníze a chata prošla důkladnou rekonstrukcí, aby pak sloužila návštěvníkům dalších téměř 25 let.

Stříbrošedý obklad kombinovaný se dřevem doplnila nová střecha z růžového eternitu, zdaleka bijící do očí. Hostinský Novák s manželkou se snažili zvyšujícímu se počtu turistů, mezi které patřili mnozí usedlíci, vytvořit co nejpříjemnější prostředí, leč předválečné úrovně nedosáhli. Přes jejich usilovnou a dlouholetou snahu udržet chatu provozuschopnou nařídil v polovině sezóny 1968 likvidátor její asanaci. Na celkové zchátralosti chaty se podepsalo dílem extrémně drsné klima, více však neochota či neschopnost tehdejších socialistických podniků zabezpečovat dostatečnou údržbu svěřeného majetku. Nicméně ještě na podzim r. 1969 se rozhodla jedna z brněnských stavebních firem chatu zachránit. 30 vojáků horečně pracovalo na opravách, aby zde na Silvestra mohli přivítat nové hosty. Na jaře 1970 však podnik odstoupil od dalších investic a odvozem veškerého stavebního zařízení renovaci ukončil. O likvidaci chaty bylo definitivně rozhodnuto v listopadu téhož roku, v r. 1971 bylo přistoupeno k demolici. Stejný osud potkal o dva roky později i věž, na níž již dlouhou dobu předtím byl z důvodu bezpečnosti zakázán vstup. Na vrcholu Kralického Sněžníku tak zůstala jen ubohá torza kdysi pyšných staveb. Ještě dlouhou dobu bylo možno na místě vidět poskládané trámy, desky a ostatní materiál - dnes zde zůstaly jen sklepy s rezavými kostrami lůžek a křesel, dokumentující tak, že zde kdysi žili a bydleli lidé. Na svou další historii Kralický Sněžník tedy čeká. Ostatně, i dnes je to poměrně oblíbené a hojně navštěvované místo.

Základní informace v tomto materiálu byly čerpány z časopisu Altvater, vydávaném MSSGV v Kirchheimu ve Spolkové republice Německo.

Ani Kralický Sněžník neunikl snaze sudetského horského spolku postavit na všech horských dominantách rozhlednu. Tato zde stála od r. 1899 do r. 1973

Věž císaře Viléma, vysoká 33 m. U její paty záhy vyrostl elegantní přístřešek, chránící turisty před nepohodou

Chata, nazvaná podle majitele pozemku Jana z Lichtenštejna, byla otevřena turistické veřejnosti v červenci 1912

Pohled na Lichtenštejnovu chatu z vrcholku Kralického Sněžníku v r. 1958. Chata zde již nestojí, zatímco soška slona je na vrcholku dodnes

Pouze pobořené sklepy a základy zbyly v r. 1990 z jedné nejhonosnějších horských chat v této oblasti. Kdysi oprávněná pýcha MSSGV zmizela v r. 1971

Také osud věže se brzy poté naplnil, byla stržena v r. 1973. Zde ještě stojí, ale pro značnou zchátralost - viz. dobře viditelné vypadané kameny z dříku věže - už mimo provoz. Původně dřevěný přístřešek byl během doby nahrazen přístřeškem kamenným

V současné době již Liechtensteinova chata ani rozhledna neexistují. Na vrcholu Sněžníku zůstala jen soška slona.

Na vrchol Sněžníku vede červená a žlutá turistická značka. Výstup je poměrně náročný bez možnosti občerstvení. Ze Stříbrnic cca 8 km, z Horní Moravy 11,5 km.

UMÍSTĚNÍ


AKTUALIZACE: Jana Holáňová (Beskydy-Valašsko, regionální agentura CR) org. 2, 13.08.2003 v 08:26 hodin