Etnografický region Horácko [ Etnografický region ]

Zeměpisné vymezení
Území ležící na obou stranách Českomoravské vysočiny spojuje ze zeměpisného i národopisného hlediska Čechy s Moravou. Na české straně je oblast mapována městy Hlinsko, Humpolec a Havlíčkův Brod, Pelhřimov, na moravské straně najdeme centra Třebíč, Telč, Velké Meziříčí a Nové Město na Moravě.


Historicko-národopisné vymezení
Pahorkatina s mírně úrodnou půdou, proto s obyvatelstvem inklinujícím k řemeslům a rukodělné práci ( tkalci, soukeníci, kožešníci, vyšívačky .), oblast bohatá písněmi, tanci a starobylou architekturou. Kraj s pohnutými dějinami, až donedávna ztracený mezi dvěma politicky a hospodářsky silnými centry Prahou a Brnem. Národopisná oblast Podhorácko po správní stránce navazuje na Horácko. Leží jihovýchodně a zabírá část Jihlavska a Znojemska a oblast Třebíčska.


Lidová architektura
Poslední objekty lidového stavitelství jsou dochovány v současné době na území Žďárska a Jihlavska. Vesnické usedlosti byly vlivem nerovného terénu obvykle seskupeny bez stavebního plánu do typu tzv . hromadných vesnic . Časté jsou uzavřené čtyřboké tzv. "francké" roubené dvorce s bílou výplní mezer mezi trámy nebo celé obílené. Lidové stavitelství Podhorácka vznikalo pod vlivem zděné architektury jižních Čech. Je jasněji

sídelně tvarováno, uplatňuje odlišné stavební materiály (zdivo, tašky, vápenná malta) i zdobení staveb. Stavby lidové architektury Železných hor a Českomoravské vysočiny představuje skanzen Veselý kopec .


Kroj
V kroji se odráží harmonie s rozdrobeností a větrným neklidem zdejší krajiny. Důležité je užívání ručně tkaných látek. Proslulé dílny soukeníků z Humpolecka zásobovaly dokonce celou rakouskou armádu. Hlinsko, Polná a Humpolec prosluly drahými, mimořádně vypracovanými mužskými "blanovými" kožichy z beraní kůže s barevnou vlněnou výšivkou na zádech. Pozornost zasluhují i humpolecké dvojdílné ženské čepce, jejichž jedna zdobená část přidržuje vlasy a druhou tvoří do šály složený velký šátek převazující celý čepec nad čelem.


Lidový tanec
Lidové tance patří svým hudebním i pohybovým charakterem k tancům typu západního - českého. Většinou se tancuje na jedno neměnné hudební téma. Svým původem patří místní tance k mladším, asi z posledních dvou tří století, jsou temperamentní, veselé, s existencí mnoha místních variant. Objevují se zde nejstarší taneční útvary - kola . Po celém Horácku se tančí kvapík , předchůdkyně valčíku - sousedská , obkročák , mazurka , hulán, ale i tance jinak rozšířené na celé Moravě - písmeny , Sivá holubičko - tanec zařazený i do Moravské besedy. Hojně zastoupeny jsou mateníky, směsky, kterým se říká "tance přes nohu ". K horáckým zvláštnostem patří tuše zpívané a tančené před muzikou. Při tušování nejdříve tanečníci za obyčejné chůze v kruhu píseň předzpívají, a potom se za nápěvu opakovaného hudbou kruh tanečníků otáčí zvláštním cupavým krokem. Z mnoha zvyků praktikovaných za doprovodu zpěvu, popř. hudby, je třeba zmínit "vybírání studánky " s prastarým obřadním průvodem ke studánce, jejím věnčením a čištěním.


Lidová hudba
Nejstarší zprávy o lidové hudbě na Horácku hovoří o dudách, houslích a cimbálu. Užití cimbálu je doloženo až do r. 1835, kdy hudebníci z Bystrého (Bysteráci) chodívali do Korouhve s hudbou ve složení dvoje housle, dvě valdhorny (lesní rohy) a cimbál. Z umělé hudby se do lidového prostředí dostala příčná flétna. Hrála ve smíšených muzikách, kde ji doplnily C klarinet, housle, viola nebo třetí housle a kontrabas. (V průběhu 18. století zdomácněl klarinet v orchestrech umělé hudby a ve vojenských kapelách. Počátkem 19. století se rychle rozšířil do oblasti hudby lidové). V oblasti jihozápadní Moravy, v okolí Jihlavy a Třebíče, mají tradici smyčcové nástroje skřipky - dyndy . Zprávy o dyndáckých muzikách pocházejí už ze 17. století. Až donedávna se udržela ve Velkém Beranově Havrdova dyndácká kapela . Skřipky jsou podobné houslím, ale jsou primitivnější, plošší, hranatější, řezané a dlabané z jednoho kusu dřeva. Jejich název je odvozen od ostrého zvuku, který vydávají. Dyndácká muzika bývala čtyřčlenná - dvoje skřipky, třístrunné "velký husle" plnící funkci violy a menší dyndácká basa. Hudebníci hráli zpaměti. První dyndák zdobil melodii "okorováním", druhé skřipky hrávaly v terciích, sextách nebo unisonu, "velký husle" zesilovaly melodii druhých houslí dvojhmaty a basa hrála základní harmonické tóny, občas i unisono s prvním hráčem. Vznikala tak jednoduchá lidová polyfonie. Od poloviny 19. stol. zaznamenáváme smyčcovou hudbu - štrajchovou muziku - ve složení první a druhé housle, viola, basa, jeden až dva klarinety, někdy příčná flétna. Doplněna žesti (křídlovkou, valdhornou) se na některých místech udržela dodnes. Pod vlivem vojenských dechovek v téže době vznikají turecké kapely a časem zatlačují hudbu smyčcovou, což má neblahý vliv na tanec i zpěv.


Literatura:
Národopisné regiony Čech a Moravy

Texty:
Zuzana Gregorovičová
Zbyněk Žůrek

Fotografie:
Petr Dvořáček
Karel Šmirous
Zbyněk Žůrek

Hudební ukázky:
poskytlo Vydavatelství Gnosis
Vydavatelství Písnička

Videoukázky:
František Synek
Zbyněk Žůrek

Vydáno ve spolupráci s občanským sdružením Folklorum, provozovatelem serveru www.FolklorWeb.cz

UPŘESŇUJÍCÍ ODKAZY

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.FolklorWeb.cz

Typ záznamu: Etnografický region
AKTUALIZACE: uživatel č. 372 org. 24, 24.02.2005 v 14:24 hodin